farářovo okénko - srpen 2022

Průsmyk

 

O turistických zkratkách jsem se naučil říkat, že „jsou sice delší, zato je tam horší cesta“. Měl jsem za to, že jsem absolvovanými zkratkami natolik vyškolený, že se na žádnou z nich už zlákat nenechám. Nechal. Stalo se to takto:

Při plánování cesty na dovolenou za přáteli do Švýcar mi plánovač tras nabídl tři trasy. Aniž bych si je podrobně prohlížel, volím tu nejkratší a už si v dobré náladě vypisuji města, která budou určovat směr cesty. Cesta ubíhá podle plánu a do cíle zbývá poslední stovka kilometrů. A pak to začalo. Stoupání, sto osmdesáti stupňové zatáčky a zase stoupání a opět zatáčky. A tak pořád dokola. O poklesu rychlosti ve zdolávání kilometrů v horizontálním směru na takřka tu pěší a naopak růstu toho vertikálního, jak to umí snad jen větroň ve stoupajícím vzdušném proudu, se mapový server nezmiňoval. Malebné pohledy z údolí, s řekou a horama zprava i zleva tak zanedlouho střídají pohledy jak z kokpitu letadla.

Pravda, trvá mi hodnou chvíli, než si tu ptačí perspektivu začínám užívat. Myšlenky, v nichž doutná strach ze všemožných scénářů „co by, kdyby“ se rozpouští opravdu zvolna. No, co vám mám povídat. Ulevilo se mi, když jsme konečně začali z nejvyššího bodu průsmyku klesat (to jsem ještě netušil, že je před námi ještě jeden, ve výši štítů Vysokých Tater ( 2 400m).

Každopádně, na tu poslední stovku kilometrů k cíli naší cesty jsme potřebovali bezmála pět hodin….

Ufff, příště si trasu prohlédnu lépe. Nicméně, život ve výšinách i hlubinách má zcela určitě své plusové body v bohatství, které atakuje laťku mocné důvěry, kterou v tom „normálu“ kolikrát ani nevnímáme).

Apoštol Pavel kdesi zmiňuje, že ani ty výšiny a hlubiny nás nedokážou odloučit od důvěry, která se odvíjí od přijímané lásky.

A tak, ať už jste právě nahoře, nebo dole, přeji vám, abyste z ní nabírali plnými hrstmi i v těchto horkých, srpnových dnech.

 

 

Hynek Tkadleček, evangelický farář

(vyšlo ve Zpravodaji Obce Horní Dubenky - srpen 2022)