Podobenství se Zátopkem

 

„Požehnaný Bůh a Otec Pána Ježíše našeho Ježíš Krista, kterýž podle mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. „ 1 Pe 1,3

Emil Zátopek říkával: „Když nemůžu, tak přidám.“

Když se nedostává dechu, když každý dopad běžících nohou vystřeluje do svalů prudkou bolest a když navíc vím, jaká úleva nastane, když nepoběžím /když to vzdám/ – pak se snad celé tělo sjednotí v jeden signál, myšlenku, kterou vyšle svému velení: „Už dost, zastav, už nechci dál !!!“

 

A ono nic. Naopak, přichází kód, který tělo dešifruje v neuvěřitelné: „Přidej“!

 

Odkud brát, když už běžím ze všech sil? Kde se ukrývá ten zdroj duchovního rozpoložení člověka, který přebije sterou námahu a touhu skoncovat s tím vším, co mně v životě drtí, do čeho se mi nechce, na co se chci naopak vykašlat?

 

Když jsem na dně, má to jednu velkou výhodu. Dál už to směrem dolů nejde a stěny pomyslné jámy zmaru života už očím neujíždí, lze je přečíst. Nic moc, ovšemže. Zbývá pohled vzhůru. Tam nahoře je světlo, záchrana – dar v podobě živé naděje, že neuslyším jen ozvěnu svého volání, ale ujištění: „Neboj se, jsem s tebou i v tom, co tě ubíjí a usmrcuje. A všechno, co mám, je tvé. Ve spojení se mnou se ti dostane sil v běhu života, i kdyby byl terén labyrintu světa sebesložitější.

 

„Neboj se.“ říká Pán života a smrti. „Já jsem ten první i poslední. A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ Zj 1,17b.18

 

14.dubna 2020

HTk